I. kniha V zázemí

Švejk jede s polním kurátem sloužit polní mši

#### 1
Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti.

Nežli podřízli staří Féničané krk nějakému zajatci, sloužili stejně slavné bohoslužby jako o několik tisíc let později nové generace, než táhly na vojnu a hubily své nepřátele ohněm i mečem.

Lidožrouti ostrovů Guinejských i Polynésie, než sežerou slavnostně své zajatce či lidi nepotřebné, jako misionáře, cestovatele a jednatele různých obchodních firem či prosté zvědavce, obětují předtím svým bohům, vykonávajíce nejrozmanitější náboženské výkony. Poněvadž k nim nepronikla ještě kultura ornátů, ozdobují své hyždě věnci z pestrého péří lesního ptactva.

Než svatá inkvizice upálila své oběti, sloužila přitom nejslavnější bohoslužby, velkou mši svatou se zpěvy.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

V Prusku vodil pastor ubožáka pod sekyru, v Rakousku katolický kněz k šibenici, ve Francii pod gilotinu, v Americe kněz na elektrickou stolici, ve Španělsku na židli, kde byl důmyslným přístrojem uškrcen, a v Rusku bradatý pop revolucionáře a tak dále.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit.

Veliká jatka světové války neobešla se bez požehnání kněžského. Polní kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství té strany, čí chleba jedli.

Při popravách vzbouřených vojáků objevil se kněz. Při popravách českých legionářů bylo vidět kněze.
Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému přezděli „svatý“, účinkoval s mečem v jedné a křížem v druhé ruce při vraždění a vyhubení Pobaltických Slovanů.

Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále…

Dvakrát se sloužily polní mše. Když část odjížděla na pozici do fronty, a potom před frontou, před krvavými řežemi, ubíjením. Pamatuji se, že nám jednou při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry.

Potom o něm psali jako o mučedníkovi, zatímco naše aeroplány připravovaly podobnou slávu polním kurátům na druhé straně.

Měli jsme z toho nehoráznou švandu a na provizorním kříži, kde pochovali zbytky po polním kurátovi, objevil se přes noc tento hřbitovní nápis:

Co stihnout může nás, to stihlo také tebe.
Tys nebe sliboval nám, brachu, jistě.
Pak na tebe to spadlo při mši svaté z nebe.
Flek po tobě jen zůstal na tom místě.

#### 2
Švejk uvařil slavný grog, předstihující grogy starých námořníků. Takový grog mohli by pít piráti osmnáctého století a byli by spokojeni.

Polní kurát Otto Katz byl nadšen. „Kde jste se naučil vařit takovou dobrou věc?“ otázal se.

„Když jsem před léty vandroval,“ odpověděl Švejk, „v Brémách od jednoho zpustlýho námořníka, který říkal, že grog musí být tak silný, aby když někdo spadne do moře, přeplaval celý kanál La Manche. Po slabým grogu se utopí jako štěně.“

„Po takovém grogu, Švejku, bude se nám dobře sloužit polní mše,“ uvažoval polní kurát, „myslím, abych předtím pronesl několik slov na rozloučenou. Polní mše, to není taková legrace jako sloužit mši na garnizóně nebo mít kázání k těm lumpům. V tomhle případě musí mít člověk opravdově všech pět pohromadě. Polní oltář máme. Je skládací, kapesní vydání. — Ježišmarjá, Švejku,“ chytil se za hlavu, „my jsme ale volové. Víte, kam jsem schoval ten skládací polní oltář? Do pohovky, kterou jsme prodali.“

„Jó, to je neštěstí, pane feldkurát,“ řekl Švejk, „já ho sice znám, toho obchodníka se starým nábytkem, ale předevčírem potkal jsem jeho paní. On sedí kvůli nějaké ukradené almaře a naše pohovka je u jednoho učitele ve Vršovicích. To bude malér s tím polním oltářem. Nejlepší bude, když vypijeme grog a půjdeme jej shánět, poněvadž myslím, že bez polního oltáře se nedá mše sloužit.“

„Schází nám opravdu jen ten polní oltář,“ řekl těžkomyslně polní kurát, „takhle už je na cvičišti všechno připraveno. Tesaři už tam udělali pódium. Monstranci nám půjčí z Břevnova. Kalich mám mít svůj, ale kde už je …“

Zamyslil se: „Řekněme si, že jsem ho ztratil. — Tak dostaneme sportovní pohár od nadporučíka Witingra od 75. pluku. On kdysi před lety běhal o závod a vyhrál jej za Sport-Favorit. Byl to dobrý běžec. Dělal 40 kilometrů Vídeň—Mödling za 1 hodinu 48 minut, jak se nám vždycky chlubí. Mám to s ním včera již vyjednáno. Jsem hovado, že všechno odkládám na poslední chvíli. Proč jsem se, trouba, nepodíval do té pohovky.“

Pod vlivem grogu zhotoveného podle receptu zpustlého námořníka počal si pustě nadávat a projadřoval v nejrozmanitějších sentencích, kam vlastně patří.

„Tak abychom už šli hledat ten polní oltář,“ vybízel Švejk, „je už ráno.“

„Ještě si musím vzít uniformu a vypít ještě jeden grog.“

Konečně vyšli. Po cestě k ženě obchodníka se starým nábytkem polní kurát vyprávěl Švejkovi, že včera vyhrál mnoho peněz v božím požehnání, a když to dobře dopadne, že vyplatí klavír ze zastavárny.

Bylo to něco podobného, jako když pohani slibují nějakou oběť.

Od rozespalé ženy obchodníka se starým nábytkem dověděli se adresu učitele ve Vršovicích, nového majitele pohovky. Polní kurát projevil neobyčejnou štědrost. Štípl ji do tváře a zalechtal pod bradou.

Šli do Vršovic pěšky, když polní kurát prohlásil, že se musí projít na čerstvém vzduchu, aby dostal jiné myšlenky.

Ve Vršovicích v bytě pana učitele, starého nábožného pána, čekalo je nemilé překvapení. Naleznuv polní oltář v pohovce, starý pán domníval se, že je to nějaké řízení boží, a daroval jej místnímu vršovickému kostelu do sakristie, vyhradiv si na druhé straně skládacího oltáře nápis: „Darováno ku cti a chvále boží p. Kolaříkem, učitelem v. v. Léta Páně 1914.“ Zastižen jsa ve spodním prádle, jevil velké rozpaky.

Z rozmluvy s ním bylo patrno, že nálezu přikládal význam zázraku a pokynu božího. Že když koupil tu pohovku, že mu jakýsi vnitřní hlas pravil: „Podívej se, co je v pohovce, v šupleti.“ Viděl prý také ve snu nějakého anděla, který mu přímo velel: „Otevři šuple od pohovky.“ Uposlechl.

A když tam viděl miniaturní skládací třídílný oltář s výklenkem pro tabernákulum, že klekl před pohovkou a dlouho se vroucně modlil a chválil boha a že to považoval za pokyn z nebe, ozdobit tím kostel ve Vršovicích.

„To nás nebaví,“ řekl polní kurát, „takovou věc, která vám nepatřila, měl jste odevzdat na policii, a ne do nějaké zatracené sakristie.“

„Kvůli tomu zázraku,“ dodal Švejk, „můžou mít ještě vopletání. Voni koupili pohovku, a ne žádnej voltář, kterej patří vojenskému eráru. Takovej pokyn boží jich může stát draho. Voni neměli dát nic na anděly. Jeden člověk ve Zhoři taky vyoral nějakej kalich na poli, kterej pocházel ze svatokrádeže a byl tam schovanej na lepší doby, až se na to zapomene, a považoval to taky za pokyn boží a šel, místo aby jej rozšmelcoval, k panu faráři s tím kalichem, že prý ho chce darovat kostelu. A pan farář myslel, že se v něm hnuly výčitky svědomí, poslal pro starostu, starosta pro četníky a on byl odsouzen nevinně pro svatokrádež, poněvadž žvanil pořád něco o zázraku. Von se chtěl zachránit a taky vypravoval o nějakém andělu a zaplet do toho i Panenku Marii a dostal deset let. Nejlepší udělají, když půjdou s námi ke zdejšímu faráři, aby nám vrátil erární majetek. Polní voltář není žádná kočka nebo fusekle, kterou mohou darovat, komu chtějí.“

Starý pán se třásl po celém těle a oblékaje se drkotal zuby: „Já jsem opravdu nic zlého nebo špatného v úmyslu neměl a nechoval. Domníval jsem se, že mohu takovým božím řízením posloužiti k ozdobení našeho chudého chrámu Páně ve Vršovicích.“

„Na útraty vojenského eráru, to se rozumí,“ řekl tvrdě a drsně Švejk, „zaplať pánbůh za takový boží řízení. Nějakej Pivoňka z Chotěboře považoval jednou také za boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou.“

Ubohý starý pán byl z těchto řečí úplně popleten a přestal se vůbec hájit, staraje se co nejrychleji se obléknout a vyřídit celou záležitost.

Vršovický farář ještě spal, a jsa probuzen hlukem, počal láteřit, poněvadž v rozespalosti myslel, že má jít někoho zaopatřovat.

„Taky mají dát pokoj s tím posledním pomazáním,“ bručel, oblékaje se neochotně, „vzpomenou si lidi umírat, když je člověk v nejlepším spánku. A aby se potom s nima handrkoval o peníze.“

V předsíni se tedy setkali. On, zástupce pánaboha mezi vršovickými civilisty katolíky, a druhý, zástupce boží na zemi při vojenském eráru.

Celkem však to byl spor mezi civilistou a vojákem.

Jestli farář tvrdil, že polní oltář nepatří do pohovky, polní kurát se zmiňoval o tom, že tím méně podle toho patří z pohovky do sakristie kostela, kam chodí samí civilisté.

Švejk činil přitom různé poznámky, že je lehko obohacovat chudý kostel na účet vojenského eráru. „Chudý“ řekl v uvozovkách.

Nakonec šli do sakristie kostela a farář vydal polní oltář pod touto zápiskou:

Přijal jsem polní oltář, který se náhodou dostal

do chrámu ve Vršovicích.
Polní kurát Otto Katz

Slavný polní oltář byl od jedné židovské firmy, Moritz Mahler ve Vídni, která vyráběla všemožné mešní potřeby a předměty náboženské, jako růžence a obrázky svatých.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Nebylo také možno zjistit bez fantazie, co vlastně představují obrazy namalované na těch třech dílech. Jisto je, že to byl oltář, kterého by mohli stejně používat nějací pohani na Zambezi či šamáni Burjatů i Mongolů.

Opatřen řvavými barvami, vypadal zdáli jako barevné tabule určené pro zkoumání daltonistů na železné dráze.

Vynikala jen jediná figura. Nějaký nahý člověk se svatozáří a nazelenalým tělem jako biskup husy, která už zapáchá a je v rozkladu.

Tomu svatému nikdo nic nedělal. Naopak, měl po obou stranách dva křídlaté tvory, kteří měli znázorňovat anděly.

Ale divák měl dojem, že ten svatý nahý muž řve hrůzou nad tou společností, která ho obklopuje. Andělé vypadali totiž jako pohádkové příšery, něco mezi okřídlenou divokou kočkou a apokalyptickou příšerou.

Protějškem k němu byl obrázek, který měl znázorňovat trojici boží. Na holubici celkem vzato nemohl malíř ničeho zkazit. Namaloval nějakého ptáka, který mohl být stejně holubicí jako slepicí bílých wyandotek.

Zato však bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku. Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Zdálky však to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.

Třetí obrázek nebylo vůbec možno ocenit, co představuje. Vojáci se vždy hádali a luštili ten rébus. Někdo myslel dokonce, že je to krajinka z Posázaví.

Byl však pod tím nápis: Heilige Maria, Mutter Gottes, erbarme unser.

Polní oltář naložil Švejk šťastně do drožky, sám si sedl k drožkáři na kozlík, polní kurát dal si v drožce pohodlně nohy na trojici boží.

Švejk se bavil s drožkářem o vojně.

Drožkář byl rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: „Ti vám to v Srbsku nahnuli“ apod. Když přejížděli potravní čáru, ptal se zřízenec, co vezou.

Švejk odpověděl:

„Trojici boží a Panenku Marii s feldkurátem.“

Na cvičišti zatím netrpělivě čekaly pochodové setniny. A čekaly dlouho. Neboť ještě jeli pro sportovní kalich k nadporučíkovi Witingrovi a potom pro monstranci, ciborium a jiné příslušnosti ke mši do břevnovského kláštera, včetně i láhve mešního vína. Z toho je vidět, že není jen tak jednoduché sloužit polní mši.

„My to flákáme všelijak,“ řekl Švejk k drožkáři.

A měl pravdu. Když totiž přijeli již na cvičiště a byli u pódia s dřevěným pažením a stolem, na který měl být postaven polní oltář, ukázalo se, že polní kurát zapomněl na ministranta.

Ministrovával mu vždy jeden pěšák od pluku, který se však dal přeložit raději k telefonu a odjel na frontu.

„To nevadí, pane feldkurát,“ řekl Švejk, „já to taky mohu zastat.“

„A umíte ministrovat?“

„Nikdy jsem to nedělal,“ odpověděl Švejk, „ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký hloupý ‚et cum spiritu tuo‘ na to vaše ‚dominus vobiscum‘ taky svedu dohromady. A potom myslím, že to není nic těžkýho, chodit kolem vás jako kočka kolem horký kaše. A mejt vám ruce a nalejvat z konviček víno…“

„Dobře,“ řekl polní kurát, „ale vodu mně nelejte. Raději si hned do té druhé konvičky nalejte také víno. Ostatně já vám vždycky řeknu, jestli máte jít napravo nebo nalevo. Jestli potichounku zapísknu jednou, to znamená napravo, dvakrát nalevo. S mešní knihou se nemusíte také mnoho tahat. Ostatně je to legrace. Nemáte trému?“

„Já se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministrování.“

Polní kurát měl pravdu, když se vyjádřil: Ostatně je to legrace.

Šlo všechno náramně hladce.

Řeč polního kuráta byla velice stručnou.

„Vojáci! Sešli jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví. Nebudu vás dlouho zdržovat a přeji vám všechno nejlepší.“

„Ruht,“ zvolal starý plukovník na levém křídle.

Polní mši se říká proto polní, že podléhá těmže zákonům jako vojenská taktika v poli. Při dlouhých manévrech vojsk za třicítileté války bývaly polní mše také neobyčejně dlouhé.

Při moderní taktice, kdy pohyby vojsk jsou rychlé a bystré, polní mše musí být také rychlou a bystrou.

Tahle trvala právě deset minut a ti, kteří byli blíž, neobyčejně se divili, proč mezi mší polní kurát si pohvizduje.

Švejk bystře ovládal signály. Chodil na pravou stranu oltáře, opět byl na levé, a nic jiného neříkal než „et cum spiritu tuo“.

Vypadalo to jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem, zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových vzadu a latrínami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických chrámů.

Všichni se náramně bavili. Důstojníci kolem plukovníka vypravovali si anekdoty a tak to šlo v úplném pořádku. Tu a tam bylo slyšet mezi mužstvem: „Dej mi šluka.“

A jako obětní dým vycházely od rot k nebi modré obláčky tabákového dýmu. Kouřily všechny šarže, když viděly, že si i pan plukovník zapálil.

Konečně se ozvalo „Zum Gebet“, zavířilo to prachem a šedivý čtverec uniforem sklonil svá kolena před sportovním kalichem nadporučíka Witingra, který on vyhrál za Sport-Favorit v běhu Vídeň—Mödling.

Kalich byl plný a všeobecný úsudek, který provázel manipulaci polního kuráta, bylo to, co šlo řadami: „Ten to vyžunk.“

Výkon ten byl opakován dvakrát. Pak ještě jednou „K modlitbě“, nato kapela dala k lepšímu „Zachovej nám, Hospodine“, seřazení a odchod.

„Seberte ty monatky,“ řekl polní kurát Švejkovi, ukazuje na polní oltář, „ať to můžem zase rozvézt, kam to patří!“

Jeli tedy se svým drožkářem, vrátili všechno poctivě, až na tu láhev mešního vína.

A když byli doma, poukázavše nešťastného drožkáře na velitelství, pokud se týká náhrady za ty dlouhé jízdy, řekl Švejk k polnímu kurátovi: „Poslušně hlásím, pane feldkurát, musí bejt ministrant toho samýho vyznání jako ten, kterýmu přisluhuje?“

„Zajisté,“ odpověděl polní kurát, „jinak by mše nebyla platnou.“

„Pak se stal, pane feldkurát, velkej omyl,“ ozval se Švejk, „já jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu.“

Polní kurát podíval se na Švejka, chvíli mlčel, pak mu poklepal na rameno a řekl: „Můžete vypít to mešní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste vstoupil opět do církve.“